Režisér umí přesvědčit lidi, že to, co nabízí, je nejlepší, říká Veronika Scholzeová
3. ledna 2023Studentka režie a scenáristiky na Fakultě multimediálních komunikací, dívka z dechové kapely a milovnice přírody, která se našla v týmové spolupráci a organizaci lidí. To je Veronika Scholzeová, která se svěřila v rámci seriálu Ženy FMK, jak se od pořádání festivalů dostala k režii a za co obdržela ocenění vévody z Edinburghu.
Ahoj Veru, zálibu k režii jsi údajně našla při pořádání hudebních festivalů. Mohla bys jmenovat jeden, který bereš jako svoji srdeční záležitost?
Rozhodně bych zmínila Trutnovský Majáles, první festival, který jsem pořádala v 15 letech a zůstala u něho až do maturity, než jsem odešla na univerzitu do Zlína.
Proč sis vybrala zrovna Trutnovský Majáles?
V Trutnově byl celkově hlad po veřejných kulturních akcích. Jediné, co tam dříve bylo byl Open Air festival Trutnov, který je v tuto chvíli již v Brně. V té době jsem si řekla, že by bylo fajn udělat něco menšího pro studenty a zadarmo. Trutnovský Majáles byl sice nějakou dobu již zajetý, ale potom, co jsem si ho převzala já, tak se hodně změnil. Dřív byla stage na paletách, nebyly tam veřejné záchody a vystupovaly malé neznámé kapely, které hrály za párek a pivo, jak se říká. To jsem chtěla změnit. Zařídila jsem stage, sehnala záchody, zaplatila větší kapely a vytvořila zkrátka zajímavý program pro návštěvníky. Měla jsem touhu zjistit, jak to všechno funguje a zda mě to bude bavit. Jak je vidět, našla jsem se v tom.
Jaká je tedy vůbec souvislost mezi pořádáním hudebního festivalu a režií, kterou ses rozhodla jít studovat do Zlína?
Lidé se mě neustále ptají, proč jsem nešla studovat produkci. Produkce je hodně postavená na papírování. Chyběla by mi tam ta kreativní složka, kde si člověk řekne, jaký žánr to bude, jaké kapely se tam objeví. Od toho tam je právě ten rádoby režisér, který vše určuje, řídí ten směr, kterým to povede a motivuje lidi k práci. Stejně tomu je tak u filmu.
S festivalem jsi začala v 15 letech. Jak jsi to zvládala, kde jsi brala know-how, jak to všechno udělat?
Samozřejmě jsem se doptávala lidí kolem mě, kteří vlastnili například kluby. Spoustu věcí jsem si hledala na internetu. Jelikož mi bylo 15, tak smlouvy byly psané na moje rodiče. Když se nyní však dívám zpětně, tak nespočet věcí jsem udělal špatně, především právně, jelikož jsem v tu dobu vůbec netušila, jak pořádání takové akce funguje. Například koho by v 15 letech napadlo, že by se měla platit OSA? (smích) Mě rozhodně ne. Vše jsem pak platila za 3–4 ročníky zpětně, když mi přišlo „upozornění“.
Co bylo pro tvé 15leté já nejtěžší?
Nejtěžší bylo sehnat dostatek sponzorů, kteří by mi festival zafinancovali, abychom mohli pozvat kapely, jako je například Sto zvířat a podobně. Právě díky tomu jsem zjistila, že mě baví organizace, ať už lidí nebo shánění zdrojů. Filmy vlastně fungují úplně na stejném principu. Režisér vždy musí sehnat peníze, aby mohl něco natočit, plus potřebuje lidi, kteří jsou specializovaní a pomůžou díky kolektivní práci vytvořit jedno konkrétní dílo.
Jaký je tvůj největší životní cíl, kterého bys chtěla dosáhnout?
Chtěla bych být na vlastní noze a natáčet dokumenty o přírodě, které mě uživí. Není to však vůbec jednoduchý cíl, jelikož dokumenty o přírodě nejsou dobře finančně dotované a pracovat na vlastní noze, když člověk nemá jméno, je v této branži velmi těžké.
Proč zrovna dokumenty o přírodě?
Největší část života jsem bydlela v Krkonoších. Mám ráda tamější přírodu a chtěla bych ji ostatním lidem ukázat tak, jak ji oni možná neznají.
Co si osobně myslíš o české kinematografii. Jaký na ni máš názor?
Přijde mi, že se neustále natáčí podle určitých šablon. Všechny filmy si jsou hodně podobné. Nedávají se peníze do ničeho nového, experimentálního, co lidi ještě neznají. Producenti se zkrátka bojí, že neseženou pro dílo diváky. Dá se tedy říct, že česká kinematografie stagnuje na jednom místě. Natáčejí se jednoduché komedie postavené na satiře a černém humoru. Zpravidla jsou zasazené do komunistického režimu, protože si v tom hledáme křivdu minulosti. Na druhou stranu zde ale máme české pohádky, u nichž musím uznat, že jsou opravdu skvělé.
Je podle tebe režisér povolání, kterým se dá v České republice uživit? Je těžké se prosadit?
Určitě je těžké se prosadit. Jakmile člověk nemá známé jméno, tak nedostává zakázky. Myslím si, že jiné obory v kinematografii to mají mnohem jednodušší. Například střih či vizuální efekty. Jakmile se tito specialisti dostanou do korporátu, tak mají stálý příjem práce, a tedy i ten finanční. Režisér se musí najmout nebo se musí nějakým způsobem prosadit před výběrovou komisí, aby zakázku získal. Pokud jste ale šikovný režisér, můžete se prosadit i v jiné sféře, než je právě film. Režisér umí výborně komunikovat s lidmi, umí vést tým ke společnému cíli. Může se proto uchytit například v korporátech na marketingových odděleních, na veletrzích, na festivalech. Umí přesvědčovat lidi, že to, co on nabízí je nejlepší. To jsou právě i oblasti, kde jsem se já samotná našla. Potvrzují to i nabídky práce, jež mi chodí opravdu často. Kdybych to měla uzavřít, tak být úspěšný režisér, který vytvoří vlastní dílo a dotáhne ho do konce, je velmi těžká a složitá záležitost.
Jestli se člověk chce opravdu živit jako režisér, co pro to musí udělat?
Musí si nejdříve udělat jméno. Musí si projít asistencemi, natáčeními, musí se neustále seznamovat s novými lidmi a sbírat kontakty, aby získal nějakou zakázku, kterou si bude moc režírovat. Jen co si ale člověk jméno udělá, je velká pravděpodobnost, že bude oslovovaný, aby něco natočil. Není to však stoprocentní výhra. Zde přichází důležitá otázka. Když vás osloví někdo s již rozdělaným projektem, chcete ho natočit jen kvůli penězům anebo kvůli tomu, že se vám fakt líbí. Kolikrát jsou to projekty, kde scénáře stojí za „starou bačkoru“, ale režisér do toho jde jen kvůli tomu, že potřebuje peníze. Znám spoustu režisérů, kteří takto fungují.
Co všechno se v rámci režie na ateliéru učíte?
Hereckou akci, struktury filmů a scénářů. Hlavně se ale učíme, co od každé složky štábu potřebujeme a jak jim to předat. Jaké listy potřebujeme, jak získat peníze, jak prodat náš projekt. Defakto, jak napsat tři věty, které popíšou naše dílo, ale každý ho bude chtít.
Dá se režie srovnat s ostatními obory na ateliéru Audiovizuální tvorby?
Jakmile člověk studuje v audiovizi jinou složku než režii, tak je odborník na tu danou specializaci a může se jí věnovat kdekoli, kde dostane nabídku. My jako režiséři umíme od každé složky něco, ale žádnou neumíme pořádně. Práce režiséra je konzultace s každou složkou štábu. Režisér má sice poslední slovo, ale musí všem naslouchat, jelikož ostatní jsou odborníci. Na základě toho se pak režisér rozhodne, která varianta je pro film nejvíce opodstatněná.
Je podle tebe filmařina povolání, které se dá skloubit s rodinným životem?
Ano i ne. Záleží, o jakou filmařinu se jedná. Pokud mluvíme o filmařině v korporátu, jako je například natáčení reklam, tak člověk jezdí většinou na pravidelnou pracovní dobu, kde si oddělá svoje, a pak může domů za rodinou. Jestli však mluvíme o natáčení filmů, kde je člověk klidně i dva měsíce na natáčení, tak dle mého je to velmi složité skloubit. V tomto případě je lepší mít flexibilní rodinu, která jezdí na natáčení s vámi. Já sama velmi často pendluji mezi dvěma městy a mrzí mě to, protože mám přítele i nevlastního syna. Právě díky tomu jsem si k němu vztah budovala mnohem déle. Mrzí mě to, jelikož je to moje chyba. Vybrala jsem si takové povolání. Kdybych nyní měla možnost natáčet celovečerní hrané filmy, tak bych do toho určitě šla až potom, co bych měla starší děti. Je potřeba s nimi trávit čas a věnovat se jim. Nechci být ten rodič, co dá děti na hlídání a za měsíc se pro ně vrátí.
Co bereš jako svůj největší kariérní úspěch?
Nemůžu říct, že by to byla jedna konkrétní věc. Jsou to věci, které se na sebe nabalovaly a díky kterým jsem se začala dostávat lidem do povědomí. Určitě stojí za zmínku Mezinárodní cena vévody z Edinburghu, díky které si mě pozvaly na rozhovor do Rozhlasu. Mohli si vybrat kohokoliv jiného, ale vybrali si mě, jelikož jsem byla první v naší oblasti. To určitě beru za jeden z větších úspěchů. Po rozhovoru jsem vyšla ven z budovy. Stáli tam lidi, kteří chtěli podpis, což jsem absolutně nechápala. Když jsem se zeptala proč, odpověděli: Jednou budete slavná. Kromě rozhovoru v rozhlasu si mě pozvali úplnou náhodou na rozhovor do jedné televize, kde jsem vykonávala praxi. Natočila jsem i půlhodinový rozhlasový dokument na měsíc autorského čtení. Jsou to všechno malé „blbosti“, které se na sebe nabalovaly vzhledem k předchozím událostem. Nemůžu rozhodně vytyčit jeden úspěch. Spíš jsem vděčná, že lidi v mém okolí ve mě věří. Díky tomu se v životě neustále posouvám a nenudím se. Mám rozmanité záliby i práce.
V roce 2019 jsi obdržela zlatý certifikát Mezinárodní ceny vévody z Edinburghu. Můžeš vysvětlit, co to přesně je?
Jedná se o ocenění, které založila královská rodina, aby motivovala děti poznávat se s lidmi, sportovat a mnoho dalších věcí. Může se přihlásit kdokoliv. Ocenění se skládá ze tří kategorií: bronz, stříbro a zlato a jediné omezení je věk. Zní to hrozně vtipně, ale mně přijde, že v dnešní době děti potřebují opravdu velkou motivaci, aby dělaly dovednosti, dobročinné akce, expedice, celkově nové věci.
Jak jsi ocenění přesně získala?
Pustila jsem se do toho ve 14 letech, kdy jsem začala bronzovou úrovní, která byla na čtvrt roku. Po ní jsem plnila stříbrnou úroveň na půl roku a na konec zlatou, která byla na rok. Po dobu jednoho roku jsem musela dělat určitý počet hodin v týdnu jednu sportovní aktivitu, jednu dovednost a dobrovolnickou činnost. Nakonec jsem musela zorganizovat expedici s konkrétním účelem, která trvala pět dní a byla i s přespáním. Člověk si po celou dobu musí vést deník, do kterého zapisuje všechny vykonané aktivity a školitel, kterého si zvolí, mu je kontroluje. Celá tato „výzva“, pokud to tak můžu nazvat, mě opravdu bavila. Poznala jsem lidi ze všech koutů České republiky a jsme v kontaktu do dnes. V tuto chvíli mám splněné všechny tři úrovně. Zlaté ocenění dokonce předává jednou za dva roky člen královské rodiny. Já ho získala bohužel ten ročník, kdy jej předával britský velvyslanec.
Existují podle tebe nějaké druhy práce, které zvládnou lépe výhradně ženy nebo muži? Pokud ano, uvedeš prosím příklad a důvod?
Pro dnešní společnost je velmi důležité, aby pohlaví byla na stejné úrovni. Můj názor však je, že se to s tím feminismem občas přehání. Myslím si, že existují stále obory, které muži umí lépe a naopak. Nechci, aby to vyznělo, že jsem genderově nekorektní, ale nyní si položte otázku. Kdybyste si zavolali domu IT specialistu, věřili byste více muži nebo ženě? Já rozhodně muži. Nebo naopak si nedokážu představit muže jako uklízečku či sekretářku. Tam mi zkrátka více sedí osoba ženy.
Veru, díky moc za rozhovor a hodně úspěchů v kariéře.
Autor: Marek Kos