Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně

rozhovor

Design šperku očima Sabiny Psotkové: O vzniku nového ateliéru i jedinečných šperků

Sabina Psotková, rodačka z Velehradu, vedoucí ateliéru Design šperku a zakladatelka značky psotkova.jewelry. Má za sebou studium na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde se věnovala oboru grafický design a Univerzitu Tomáše Bati  ve Zlíně, ateliér Vizuální tvorby (jeden rok obor Vizuální komunikace, čtyři roky obor 3D design). Sabina se tedy krom výroby šperků věnuje i grafickému, produktovému a obalovému designu. Při tvorbě šperků pracuje převážně se stříbrem a zlatem a inspiraci čerpá mimo jiné z míst, kde vyrůstala. Oblíbená místa promítla například do kolekce Horizonty.

„Baví mě šperky s příběhem, a proto se při navrhování často snažím ve špercích zachytit osobnosti jejich budoucích majitelů. Velmi si vážím toho, když mi někdo svěří tvorbu snubních nebo zásnubních prstenů. Mám ráda celý ten proces, od prvního setkání se zákazníky až po to poslední, kdy jim hotové šperky předávám,“ říká Sabina.

Na Vašem webu mě zaujala věta: Šperk je láska. Láska k materiálu, řemeslu, designu i tradici…. To je Vaše motto?
Ano, je. Intuitivně se tím řídím, vše musí být propojené, aby to fungovalo. Alespoň pro mě.

Ve svých špercích se snažíte odrážet osobnost zákazníka. Daří se Vám to? A jak toho dosahujete?
To musí posoudit zákazníci. Snažím se s nimi co nejvíce komunikovat, setkávat se a zjišťovat, jaký člověk vlastně je – jaká je jeho osobnost, co ho baví, a především, jaký má vkus. Je to o tom, co mi o sobě prozradí, a o naší spolupráci. Pak vzniká originální kousek. Samozřejmě existuje mnoho technických a technologických omezení, ale snažíme se je společně se zákazníkem vybalancovat.

Překvapil Vás někdy zákazník nějakým nečekaným či nekonvenčním zadáním?
Stále mě překvapí, když přijde zákazník s konkrétním zadáním na obrázku a je zřejmé, že je to práce někoho jiného. V takovém případě zákazník jen obchází zlatníky, aby zjistil, kdo mu to vyrobí levněji. V tu chvíli mu doporučuji obrátit se na původního designéra. Další případ je, když zákazník chce vytvořit něco, co existuje na obrázku, ale není možné to realizovat buď z technických důvodů, nebo kvůli nenositelnosti šperku. Pak bývá složitější ho přesvědčit o jiných možnostech. Nicméně se spolu s nároky zákazníků rozvíjím i já – vymýšlením, jak by bylo možné realizovat jejich vizi, a zkoušením nových technik se vždy posunu o kus dál.

Další zajímavá situace nastává, když zákazník chce ve svém šperku obrovský kámen, aniž by si uvědomil reálné náklady na materiál.

Býváte nervózní, když předáváte svou práci zákazníkům, zvláště pokud se jedná o snubní prstýnky?
Asi ne, protože se snažím zákazníkům ukazovat průběžný postup výroby. To sice není u tradičních zlatníků obvyklé, ale zákazníci to oceňují. Uvědomí si, kolik práce za tím malým kouskem je, a vrací se mi pozitivní zpětná vazba, stejně jako samotní zákazníci.

Někdy se stává, že přijde zákazník, který má za týden svatbu, a já na výrobu prstýnků kývnu. Ne že bych potřebovala honit počet vyrobených prstýnků, ale je mi líto, když si představím, že by neměli ten svůj symbol svatebního dne. Pak přichází hodně stresu, velký boj s časem, a hlavně s nedokonalostmi, které já na výsledku vidím, ale zákazník naštěstí ne. Ten je spokojený, že má své prsteny, ale já úplně spokojená nejsem. Ten je spokojený, že má své prsteny, ale já vím, že mi chybělo pár hodin práce navíc, které mi čas nedopřál. Potom si vždycky říkám, že to už nikdy neudělám, ale za nějaký čas stojím před stejným problém a stejným rozhodnutím.

Jaké je zakládat nový ateliér na UTB FMK? A jak vznikla potřeba vytvořit tento nový ateliér?
Je to proces, jako všechno ostatní. Předcházel tomu volitelný předmět, který vznikl na základě přeplněných workshopů. Studenti mě viděli šperkařit a zalíbilo se jim to. Vytvořili jsme pro ně předmět přístupný všem, napříč ateliéry. Mě dává velký smysl učit něco, co baví obě strany. I když jsme otevřeli čtyři výukové skupiny, stále byla kapacita plná, a tak vznikla potřeba vytvoření nového ateliéru.  Administrativní příprava byla dlouhá, příprava prostor intenzivní… Vzala jsem to jako výzvu a jaké to bude, se uvidí nejdřív následující semestr.

Jak se těšíte na nové studenty? Co se naučí v rámci předmětů?
Na nové studentky se těším hodně. Viděla jsem je u přijímaček a věřím, že první ročník bude povedený. Doufám v to. Hned první týden si užijeme plenér a začnou spolupracovat na malých výzvách společně s kolegy z Produktového designu. Jsem zvědavá, jaká bude atmosféra a jak silné vazby se mezi nimi vytvoří.

Sedmdesát procent studentů se hlásilo ze škol, kde se šperkařství nevyučovalo – například z gymnázií, ateliérů Produktového designu a příbuzných oborů. Hned od začátku se tedy budou učit základy řemesla ve zrychlené verzi. V České republice je několik škol, kde se učí design šperku, ale jsou možná více konceptuální, než tomu bude u nás. Nějaké konceptuální úkoly studenty sice také čekají, ale chceme, aby absolvovali nejen se znalostí toho, jak správně uchopit pilník, ale i jak obstát ve světě šperkařů – jak si vytvořit osobní značku, jak produkt nafotit, zabalit a hlavně ho i prodat. Seznámí se také s legislativou, která se této problematiky týká.

Překvapili Vás někdy studenti nebo Vás pobavili v rámci práce pro UTB?
Mám to štěstí, že mě studenti překvapují hlavně pozitivně. Možná je to tím, že jde o nepovinný předmět, a kdyby bylo na nich, tak bych s nimi seděla v ateliéru od rána do večera (doposud nebyla dílna volně přístupná). Jestli mě baví? Někteří pořád.

Jaký je rozdíl mezi tím být studentem a být učitelem na univerzitě? A jak se výuka za tu dobu změnila?
Nemám asi dostatečný odstup. Byla jsem studentkou, hned poté vyučující studentkou a následně vyučující. Mezigenerační rozdíly jsem už začala vnímat, ale vše je o komunikaci. Nikdy jsem neměla pedagoga, který by ke mně jako studentce vystupoval nadřazeně a tuto zkušenost se snažím aplikovat dál i já. Nemyslím si, že by se výuka zásadně změnila.

Hlavní rozdíl vidím jen v tom, že jako studentka jsem měla mnoho otázek a měla jsem pocit, že dostávám míň odpovědí než bych chtěla. Později jsem pochopila, že úkolem pedagoga je dávat studentovi otázky tak, aby si na odpovědi dokázal odpovídat sám.

Možná kladu na studenty velké nároky a oni se někdy tváří, že jsem moc přísná a to pak občas říkám „Na nás byli ti pedagogové mnohem přísnější…“ a připadám si jako boomer. Nemyslím si ale, že bych měla vysoké nároky, jen se z nich snažím dostat to nejlepší a přimět je, aby se nespokojili s průměrností.

Rozhovor připravila Marcela Mrhálková