Je nutné hledat nové a schopné lidi s otevřeným myšlením a novým přístupem, tvrdí Eliška Káčerková
31. října 2022Bývalá studentka Fakulty multimediálních komunikací, milovnice psaní v oblasti PR, matka dvou dětí, manželka, ale především ředitelka Ústavu marketingových komunikací, který je pro ni místem inspirace, setkávání, ale zároveň místem, kde ji její kolegové podrží, podpoří a společně táhnou za jeden provaz. Jak se doktorka Eliška Káčerková dostala do pozice ředitelky, jaká byla její cesta a jak zvládá praxi skloubit s povoláním akademického pracovníka se dočtete již o pár řádků níže, v rámci seriálu Ženy FMK.
Paní doktorko, loni jste se stala ředitelkou Ústavu marketingových komunikací, co je náplní vaší práce a jak se to liší od pozice běžného akademického pracovníka?
Liší se to opravdu velmi. Největší náplň u práce standardního akademika bylo učení, které jsem nyní snížila téměř na minimum. Učím už pouze pár předmětů. Musím však přiznat, že mě to trochu mrzí. Chybí mi kontakt se studenty, to, že jde člověk do výuky a odchází spokojený, nabitý energií a vidí usměvavé obličeje. Nyní jsem ale převážně v kanceláři, kde je běžnou operativou administrativa. Administrativa související s chodem našeho ústavu, se studenty, s akademiky, což zahrnuje i výjezdy, stipendia a různé ekonomické záležitosti. Další částí, která je poměrně zajímavá, ale nezbývá na ni příliš mnoho času, jsou schůzky s lidmi, kteří nám nabízí spolupráci, chtěli by se zapojit do výuky nebo zpracovat komerční zadání. To samozřejmě funguje i naopak. Například v rámci aplikovaného výzkumu se nám podařilo navázat spolupráci, díky které úzký tým akademiků bude spolupracovat na výzkumu pro praxi, který nám přinese body do tvůrčí a odborné činnosti. Kromě těchto částí je tu samozřejmě komunikace se studenty, schůzky, meetingy, porady od úrovně akademického senátu přes kolegium děkana, až po interní porady v rámci našeho ústavu. Kdybych to v komplexu mohla shrnout, tak mám někdy pocit, že se k e-mailu dostanu až večer nebo výjimečně, když je chvilka klidu.
Zní to poměrně náročně. Měla jste vždycky jasno, že pozici ředitelky Ústavu marketingových komunikací přijmete? Nebo byl nějaký faktor, díky kterému jste váhala?
Myslím si, že pokud byste se mě zeptal loňský rok v lednu, pravděpodobně bych se smála, že to nepřijmu nikdy. Avšak postupně se můj pohled na základě různých diskusí s kolegy a tím, že pan Kocourek už směřoval na pozici děkana, začal měnit. S kolegy jsme se shodli, že chceme, aby se pozice chopil někdo interní. Kdo zná zdejší atmosféru, kdo zná lidi a procesy, jak to na ústavu funguje. Nakonec jsme výběrovou metodou zbyli tři kandidáti a v konečné fázi bylo mé rozhodování poměrně jasné a jednoduché. V té době jsem si již za svým rozhodnutím stála a věděla jsem, že to chci dělat.
Máte nějakou vizi, kam byste chtěla ÚMK posunout? Na čem byste chtěla zapracovat?
Ústav bych chtěla rozhodně posunout o kousek výš odborně, což je i věc o kterou se již pokoušíme a máme ji dobře nastartovanou. Chtěla bych rozjet doktorské studium pro obor marketingové komunikace. Samozřejmě k nám potřebuji dostat další akademiky, kteří za ideálních podmínek budou mít přesah do praxe v oboru, ale i akademický titul. Doba si to žádá a je nutné hledat nové a schopné lidi s otevřeným myšlením a novým přístupem. Cílem je posílit odbornost v našem týmu a zároveň udržet příjemnou, rodinnější a přátelskou atmosféru a tvůrčího ducha. Tak, aby studenti cítili, že získají jak odborný background, tak i určitý přesah do oblasti kontaktů a silných stabilních vztahů, které jim zůstanou už navždy. Chci jim dát možnost mít se kam vracet a jsem moc ráda, že mnoho absolventů se vrací a nějakým způsobem nám nabízí například to, co se za dobu praxe naučili a chtějí to předat dál nové generaci. Dá se říct, že navázání hlubší spolupráce s absolventy je určitě jednou z mých vizí, tak aby se nejednalo pouze o náhodná setkání, ale abychom s nimi spolupracovali systematicky. Nabídli jim benefit z naší strany za předpokladu, že přijedou, budou mít workshop ve výuce nebo zprostředkují našim studentům stáž. To vše s určitým respektem k tomu, že jsou to stále studenti a potřebují čas na studium.
Sama jste studovala Ústav marketingových komunikací a následně zavítala i na další zlínské fakulty. Proč jste se po ukončení studia rozhodla zůstat na akademické půdě?
Jednalo se o souběh několika okolností. Po studiu zde u nás na ústavu jsem se na základě spolupráce se zdejšími akademiky rozhodla studovat doktorát. To mi bylo samozřejmě málo, ale jelikož jsem již v té době měla nějaké zkušenosti z praxe z reklamní agentury tady ve Zlíně, rozhodla jsem se svůj život půlit mezi praxi a akademickou půdu. Později to však už nabralo takové otáčky, že jsem si musela vybrat a rozhodla jsem se pro roli akademika. Měla jsem těsně před doktorátem a chtěla jsem jej dokončit, což se podařilo a začala jsem zde i učit. Možná se to zdá, ale praxe jsem se nikdy nevzdala. Snažím se být stále alespoň trošku v oboru, aby mi neuteklo, jak to funguje v praxi reálně, abych měla možnost používat případně různé příklady ve výuce, měla stále určitý přehled.
Když se nyní podíváte zpětně, co Vás bavilo více? Práce v oboru nebo práce zde na univerzitě?
To je velmi těžká otázka. Myslím si, že to bylo poměrně vyvážené. Do svého života jsem z každé oblasti dostávala něco důležitého a skládala z toho určitou skládačku. Později, když se mi narodily děti, jsem zjistila, že do té skládačky patří i spousta dalších dílků a že je složitější vše zvládat. V době, kdy jsem svůj čas dělila půl na půl mezi praxi a univerzitu, bylo na obou stranách něco, proč mi stálo za to i některé negativní věci přejít, zvládnout a těšit se na ty pozitivní. Například na akademické půdě jsem měla na začátku pocit, že trochu splývám se studenty. Neměla jsem autoritu, třepala se mi kolena. Bylo pro mě opravdu těžké učit, to přiznávám. V tu chvíli mi praxe vyvažovala to, že dělám něco smysluplného, za co jsem i relativně hezky oceněná. Změnilo se to, až když jsem se vrátila právě po mateřské. V tu chvíli to bylo úplně naopak. Člověk za tu dobu dozrál, působil mezi studenty jinak a místo toho, aby se bál jít mezi ně, tak se těšil. Na tu jejich energii a zápal. Praxe naopak dostávala trochu na zadek, jelikož jsem toho příliš moc nestíhala, což bylo i vzhledem k rodině pochopitelné.
Jak jste se k oboru marketingová komunikace a studiu zde na FMK vůbec dostala?
Obrovská náhoda! (smích) Stalo se u mě přesně to, co se potvrzuje v nynějších výzkumech. Že je strašně důležitý člověk, který si zdejší atmosféru a studium zažije, a pak to šíří dál. Mluvila jsem s jednou slečnou, nemohu ani říct, že to byla kamarádka. Byla to známá známého, která tady tenkrát studovala. Musela být i jedna z prvních studentů tohoto oboru, když fakulta vznikala, protože teď slavíme 20. výročí a já jsem tady téměř od začátku. Byla to právě ona, kdo mě motivoval jít sem do Zlína. Mimo to, musím říct, že jsem vždycky ráda psala. Byl to můj koníček už na gymnáziu a přišlo mi, že bych jej zde zúročila. Po určitém zvažování jsem zde nakonec nastoupila. Škola mi pomohla najít si v marketingové komunikaci to, co mě opravdu naplňuje, i přesto, že jsem si v některých životních etapách říkala, jestli je vůbec důležitá, zda je to to, co chci opravdu dělat a má to nějaký vyšší, dlouhodobější a udržitelnější smysl. Jak můžete vidět, tak ano.
Co je podle Vás na práci na Ústavu marketingových komunikací nejlepší?
Možnost vidět výsledky svého snažení. Že existuje něco hmatatelného. Vidím, jak posouváme naše studenty dál v jejich životě. Nemusí se ubírat jen marketingovou komunikací, ale že jim zkrátka otevíráme dveře a připravujeme je na startovací čáru, která v životě s vysokoškolským vzděláním bude trochu posunutá a bude někde jinde, než kdyby na školu nešli. Zároveň ráda vidím, že budeme mít další várku diplomantů, bakalářů, u nichž sleduju vývoj, jak přijdou v prváku a kam se během studia posunou. Je to pro mě ohromně motivující. Práce s lidmi je někdy vyčerpávající a řešíme mnohdy spoustu nepříjemností. Takže ten výsledek, že sem člověk za pár let zavítá a řekne, že vzpomíná na ÚMK a chtěl by mu něco vrátit zpátky, je asi ten nejlepší pocit a odměna, kterou můžeme dostat.
Co berete jako vrchol, největší úspěch, své kariéry?
Opravdu těžko říct. Asi nejsem schopna vybrat pouze jednu konkrétní věc jako je například titul Ph.D. nebo nějaká zajímavá kampaň v agentuře. Celkově je to asi cesta, která nebyla úplně jednoduchá a přímá a dovedla mě až sem. Na to jsem pyšná. Na to, jak jsem všechno dohromady zvládla… Mluvím celkově o propojení s rodinou, se kterou je to mnohonásobně těžší věnovat se naplno své práci. Mohu však s klidným svědomím říct, že pocit spokojenosti a naplněného života mám, což je dle mého ohromně důležité pro to, aby člověk každé ráno vstal, otevřel notebook a řešil různorodé záležitosti.
Existují podle Vás nějaké druhy práce, které zvládnou lépe výhradně ženy nebo muži? Pokud ano, uvedete prosím příklad a důvod?
Nerada bych se dotkla některého pohlaví, nicméně z mé vlastní zkušenosti zvládnou muži lépe práci, která má jasně daný cíl a je nějak termínovaná, což je v praxi někdy velmi důležité. Tudíž když je u konkrétního projektu „tahoun“ chlap, mám pocit, že mám nad sebou autoritu, mám jasně daný cíl i termín a nechci zklamat. U žen si naopak cením, že dokážou vnímat věci komplexněji a jsou orientovány dlouhodoběji. Chápou, když se občas lidé z týmu nemohou věnovat své práci na 100 %. Na druhou stranu však vědí, že až toto období pomine, tak se své práci na 100 % věnovat budou a bude tomu odpovídat i výsledek. U žen bych určitě zmínila i schopnost určité empatie, protože ženy musí zvládat více věcí v rodině, možná i v zaměstnání. Já osobně se snažím vnímat, i když mi to někdy uniká, své kolegy a snažím se o nich něco vědět. Ráda bych, abychom vytyčeného cíle dosáhli vždy jako tým, který se snaží podržet celek, když jeden nemůže, a táhne za jeden provaz. Někdy se to daří lépe, někdy hůř, ale role ženy a muže je velmi důležitá a musí to být vhodně nakombinováno.
Děkuji mnohokrát za rozhovor a přeji mnoho energie do rozvoje Ústavu marketingových komunikací, ale i do osobního života.
Autor rozhovoru: Marek Kos