Časoprostor – Stav nouze
6. dubna 2020Už několik dní (od 12. března 2020) všichni bez rozdílu zakoušíme “časoprostor – nouzový stav“. Je to dimenze, který je nám blíže neznámá, avšak má jasně dané mantinely, kterými jsou mimořádná opatření, např. v omezení volného pohybu, v oblasti školní docházky, opatření v oblasti cest do zahraničí, v oblasti maloobchodu, atd., které vyhlásila vláda České republiky z důvodu ohrožení zdraví našich občanů ve spojitosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na dobu 30 dnů.
Každý z nás různými způsoby pátrá po obsahu tohoto nového rozměru. Chceme vám přiblížit nouzový svět kolem nás a v nás.
S přáním mnoha inspirace a především pevného zdraví
pedagogové a studenti ateliéru Audiovizuální tvorba
Momentálně je mým vysněným povoláním být scenárista. A vzhledem k nastalé situaci se mi vlastně naskytla možnost přesněji okusit, jak toto povolání vypadá v praxi.
Takový scénárista je svým způsobem rovněž odsouzen ke karanténě. Samozřejmě ne v takové míře, je třeba se dostat mezi lidi, inspirovat se jejich vyprávěním. A rovněž zažívat příhody na vlastní kůži. Hlavní náplň je ale přinutit se sedět v jedné místnosti, doufajíc, že karanténu nemají jeho myšlenky. A posléze čerpat inspiraci také z filmů, seriálů, knih, časopisů, zpráv, odborných textů a podobných domácích činností. Někde jsem četl, že jeden z důvodů, proč tolik spisovatelů tíhlo k návykovým látkám, je právě osamělost tohoto povolání. Tak tohle období vnímám jako pokus připravit se na to, aby k tomuto řešení nemuselo dojít. Jakub Porteš
Můj život byl jedním opakujícím se koloběhem. Ráno v pět na směnu do práce, odtud hned do školy, to málo, co zbylo z odpoledne, většinou sežrala práce na nějakém filmu a když jsem se po celém dni dostala zpátky na byt, měla jsem tak akorát chvilku vydechnout si, abych nabrala energii na cokoliv dalšího. Práce – škola – projekty – spát – a další den nanovo. Kdy se to zastaví? Lidé se pořád za něčím ženou, den po dni, týden po týdnu, rok po roce. Ale měl někdo z nich chvíli zamyslet se nad tím, jestli se vůbec honí za správným cílem? Lezeme bezhlavě po žebříku, abychom na vrcholku střechy zjistili, že je opřený o špatný dům. Karanténa je pro mě jakýmsi zklidněním, po kterém jsem toužila už dávno. Jakoby spojení „nemám čas“ najednou přestalo existovat. Najednou to jde. Najednou mohu dělat, na cokoliv si vzpomenu. Věci, které miluji, a naplňují mě štěstím, ale které jsem stále do nekonečna odkládala s tím, že se k nim na konci dne možná dostanu, protože je tolik jiných, „důležitějších“, co musím udělat dřív. Přestože s sebou současná situace nese mnoho nepříjemného, jsem za poslední dva týdny neskutečně vděčná, jelikož se mi díky nim podařilo udělat si pořádek nejen v souborech na disku, ale i ve vlastním životě. Chci žít, ne přežívat. Veronika Bočková
Jelikož jsem podobnou 3 měsíční izolaci doma zažil již před rokem, když jsem si špatně zlomil nohu, touto zkušeností jsem si již prošel. Během posledních 2 týdnů v karanténě se mi život zásadně nezměnil, jen se méně vídám s kamarády, ztratil jsem řád a režim. Jediný, kdo z této situace těží je můj pes, jelikož může být každý den na vycházce. K němu se váže i moje přiložená fotografie. Mám strach, že tento stav zasáhne až do letních prázdnin a do mého oblíbeného divadelního festivalu v Hradci Králové. Během již dřívější izolace doma jsem si lépe urovnal, na čem mi záleží. Začal jsem si vážit věcí, které za normálních okolností jsou samozřejmostí a pár měsíců mi pak dělalo radost jen to, že se můžu volně procházet po městě. Myslím, že takovou radost z maličkostí budeme sdílet i my všichni, až se vše vrátí do původního stavu. Jakub Dostál
Karanténa a obecně současná situace mě donutila se zamyslet nad několika samozřejmými věcmi a během uplynulých dvou týdnů jsem si uvědomil, jak mi určité samozřejmosti chybí. Asi nejvíc pociťuji jakési „omezení osobní svobody“, kdy si zkrátka nemohu bezstarostně vyjít ven. Ano mohu, ale chybí mi ta určitá volnost pohybu. Volnost ve smyslu, že se v přírodě nebo jen na zahradě volně cítím. Právě teď, když se jdu projít se psem, jsem svázaný myšlenkami, že dělám něco špatně, něco porušuji. Zkrátka nedokážu z toho dostat ten pocit, který mám na procházkách tak rád. Odpoutání se od reality, bez všudypřítomného stresu, jednoduše na chvíli vypnout. Možná to jen jakýsi psychologický efekt nošení roušek. Nevím. V tom vidím tu zásadní změnu, kterou jsem v průběhu karantény a nouzového stavu zaznamenal. Jan Pavelka
Od januára som v Nórsku. Od kedy sa môj Erasmus zmenil na Coronerasmus je tu tichšie. V škole ku mne bývali milí a cítila som sa špeciálne. Zažila som najlepší workshop v mojom živote – Acting for animation s Robertom Bennettom! Taktiež workshop experimentálnej animácie s Mortenom Skallerudom – prirástol mi k srdcu. Často sme pozerali animáky, viedli kreatívne debaty, deň či noc som mohla v škole využívať ateliéry a štúdiá. Začala som pomáhať Rorymu na absolútne úžasnom filme. Milovala som obedy – strašne delikátne! Brala som zo všetkého, mixovala vlastné jedlá. Príležitostne som mávala jedlo zadarmo – domáce vafle v priestoroch univerzity, free hotdog + koláč do kina… Žilo to tu, stále nejaké akcie, hlavne s erasmákmi. No najviac som si užila turistiky a výlety, výhľady na hory, fjordy a more. Teraz už len chodím sama na prechádzky do lesa, či k prístavu. A trávim všetok čas na izbe. Vzťahy, ktoré som tu začala budovať nie sú také pevné, aby ich nepretrhla korona. Stále viac komunikujem s Českoslovákmi, a myslím na Zlín. Mala som v pláne vrátiť sa domov na Slovensko, no potom mi zrušili let. No mám sa dobre, mám tu svoj pokoj! Všade okolo je príroda. Venujem sa zadaniam do školy, rozvíjam svoj film. Robím si fajné jedlá, škoda, že sa občas bojím, dotýkať vecí v spoločnej kuchyni – no už som si kúpila rukavice. Prajem si, aby mali ľudia o skypovanie väčší záujem. Jana Jelšicová
Doma? Otázka pre všetkých. Predtým než vláda vydala nariadenie na karanténu, sme dotočili náš bakalársky film Breaktime. Po natáčaní som si jediné čo priala bol oddych a nič nerobenie. Všetky hviezdy vypočuli moje prosby a sme doma. Uvedomila som si veľa maličkostí a vecí, na ktoré som ani nepomyslela predtým. Ako je zdravie veľmi cenné pre nás všetkých. Rodina, ako drží spolu počas takýchto ťažkých dní a pomáha si. Nielen rodina si pomáha ale vidím ľudí, ktorí pomáhajú starým ľudom s nákupmi, dievčatá šijú rúška. Vidieť že sme všetci spolu v týchto ťažkých časoch. Mam veľmi pozitívny prístup a neberiem tragicky tuto situáciu….verím v to že po ťažkých chvíľach prídu tie šťastné a ľudstvo pochopí čo sú hlavne priority v živote. Veľa nových zvykov som nadobudla. Ráno sa zobudím urobím si skvelé raňajky, dám na seba ochranne rúško a rukavice a vyberiem sa buď športovať ako beh alebo cvičenia online alebo dlhé prechádzky v prírode. Po návrate navarím obed občas sami podarí aj upiecť koláčik. Poobede si vždy nechávam na prezretie emailov a úloh do školy. Vyhradím si vždy tak dve-tri hodinky. Po učení si doprajem buď nejaký dobrý film alebo spoločenské hry pri vínku. Každý deň sa snažím prísť dobrým nápadom alebo nejakou pozitívnou myšlienkou. Treba len pozitívne myslenie a nebrať na ľahkú váhu obmedzenia od vlády. Tak by som Vám opísala môj deň, doma/lese. Alexandra Straková
Já vlastně budu (nezvykle:) stručný. Sedím ve střižně, volám, skypuju, píšu, konzultuju, učím, stříhám. Libor Nemeškal
Já osobně se konečně dostávám i ke svým starým věcem, které jsem nekonečně odkládala…
A jednou z těch věcí je využití daru izolace k tomu, abych prošla transformací i vnějškovou – milí kolegové, nelekněte se, až mě uvidíte, už se dál nebudu maskovat do mladistvého vzhledu brunety (to už bylo a je to pryč, posledních deset let mně rostou prostě bílé vlasy). Vivat přirozenost! Irena Kocí
Mala by to byt v podstate ľan čista radosť, ale nie je … Všetko prameni z pocitu neistôt a z neschopnosti sa pretransformovať na nove myšlienky, novu skutočnosťou, nove hodnoty …
Keďže sme (radi a dobrovoľne) izolovaný v dome blízko lesa, to krásne je, že kedykoľvek môžeme, ideme do prírody, alebo sadneme do auta a vyrážame na výlet. Pre naše malé deti sa snažíme urobiť maximum a cele je to viac-menej o nich. Tešíme sa, že sú šťastné, že sa nenudím a že každý deň majú cely čo robiť bez odložením k monitoru alebo telke (tu ani nemáme. To je tá krásna časť.
A skutočnosťou? Cely čas sme vnútorne postihnutí z toho: Ako nestíhajú. Ako veľmi to nevieme. Ako strašne nám tisíc veci uniká. Svokor je na smrteľnej posteli a my nevieme, či byt stále pri ňom, alebo či ešte mame trocha času a keď to príde, ako ho pochovajú… Manželka ma home office, stále idiotské tele konferencie, kde nerozumieť poriadne slová, s ľuďmi, ktorí sa to cele snažíme zachrániť, alebo zachraňujte seba a svoje fľaky … Do toho biznis veci, kde padajú prevádzky a ja sa musím rozhodnúť, či ich zlikvidovať spolu s ľuďmi, ktorí tam pracujú, alebo nájsť cestu, ako rozhodujúca veci uniesť a započíta si straty, ktoré budem veľmi bolestivé pre nás ale ľuďom dáme nadej ešte mesiac … alebo dva, tri …? Ďalej konania s inštitúciám, ktoré pracujem, ale vlastne nepracujem, aj keď by pracovať mali a pri ktorých nevieme, či ÚDAJOV odklad pri konaniach, alebo odklad nedajú aj keď by ho dát mali a keď nedajú či si Spomeňme, že vlastne nepracovali aj keď pracovať mali a budem sa tváriť, že pracovali aj keď vlastne nepracovali …
Potom študenti, ktorí si zaslúžia, aby neniesli vinu, lebo to majú radi a tak veľmi ich kameramanskej práca bavila … Lenže čo zmysluplne vymyslieť? Na týždeň, mesiac, dva …? A ako ich kontrolovať / motivovať, keď nevieme s určitosťou, aké majú podmienky ?!
Takže v konečnom výsledku je to iba stres. Pokiaľ by sa to cele zastavilo, prežívali by sme najkrajšie obdobiami života. Išli by sme na chalupu a tam, v úplnej izoláciám by sme sa venovali deťom, pozorovali ako sa prebúdza príroda, slnko, les … keďže však to nik nestopol, musíme fičať, ako by sme fičali bez korony ak tomu ďalšie úlohy.
Čudný pocit: lebo okolo nás nie je nik, kto by mal vážne problémy z choroby, ktorá zabíja a ktorá niekde určite je, ale nás sa (zatiaľ) fyzicky nedotkla, na ktorú umierajú ľudia, ale ľan niekde ďaleko, ktorá všetko zastavila ale nám poriadne pridala, ktorá by mohla byt šťastie, ale a napriek tomu, že ju nemáme je poriadnym nešťastie. Július Liebenberger
Přestupný rok, čím bude jiný? Poslední týden v únoru jsem strávila pracovní návštěvou University of Lapland v Rovaniemi. Mezinárodní prostředí, srdeční lidé, výstavka ve foyer Fakulty umění a designu u příležitosti 30. let Sametové revoluce, pravá laponská zima s polární září! Pro mě – nezapomenutelný duševní restart v nejšťastnější zemi světa. Sedím za stolem na hlavní poště Santa Clause. Otec vánoc, který plní přání hodným dětem. Jsou tu lidé z různých koutů světa, velmi rušno. Píši pohlednice, některé jsou určeny jako pozdravy, a do týdne budou ve schránkách adresátů. Zbylé pohlednice putovaly do boxu, který se bude po celém světě rozesílat těsně před vánoci 2020. Přemýšlím, co napsat, vždyť jsme teprve na začátku roku! Přeji všem pevné zdraví, lásku, a naději na společné setkání! Dle nařízení rektora svědomitě hlásím z Finska návrat ze země s výskytem koronaviru. Jsem si jistá, že pro některé jsem s tímto označením časovanou bombou, i když se na mě usmívají. Jsem zdravá!
Minulý týden jsem opětovně našla při úklidu založený dopis z roku 1966, který psala teta mé babičce. Když jí bylo 17 let, utekla z naší vlasti před 2. sv. válkou do Argentiny, krátce poté se usadila v Kostarice. V dopise se vyznává z toho, že je velmi spokojená, tam kde se rozhodla žít, a také mnoho pozitivního napsala o svém synovi, je zřejmé, že pro svoji hrdost mu to nikdy osobně neřekla. Obě ženy už bohužel nejsou mezi námi. Synovi je 81 let, nikdy nenavštívil rodnou zemi svých rodičů.
Já si začala nárazově zaznamenávat na papír úseky života, protože je důležité psát viditelně, aby mohlo být nalezeno. Jsem často v přírodě, pozoruji rostliny a živočichy, sázím zeleninu. Vrací mě to do doby mého bezstarostného dětství. Tehdy mě rodiče posílali na chleba a mléko do samoobsluhy. Cítím klid duše a pokoru.
Televizní a tištěná reklama rázem ztrácí svůj smysl, lidé uspokojují pouze své základní potřeby, jiné věci si nemohou koupit. Ty věci, které zaplňovaly jejich prázdnotu, ty věci, které vůbec nepotřebují – ukazují nám snad minulost nebo je to pozvánka do budoucnosti… Eva Učňová
V době karantény si člověk uvědomí spoustu věcí. Začne pátrat do hloubky sebe sama. Já se snažím, být po celou dobu nouzového stavu doma, a jelikož máme více míst kde být, ráda je střídám, aby v jedné domácnosti nebylo stále tak dusno a přeplněno a každý člen rodiny si mohl oddychnout podle sebe. Sama si nejvíc uvědomuji asi to, že všechno, co běžně děláme, není úplnou samozřejmostí. Jsme zvyklí si jen tak chodit do kavárny, muzea, do kina, nebo si nakoupit, co jen chceme. Karanténa nám všem ukazuje, že to samozřejmé není. Naučí nás to vážit si i těch největších maličkostí, jako je například droždí.
Mezi můj nový zvyk bych spíše zařadila potřebu, kterou mívám, a to jít alespoň na chvíli na zahradu nebo do míst, kde nikdo není a dýchat čerstvý vzduch. To jsem také před tím nevnímala jako věc, za kterou bych měla být vděčná. Teď si to uvědomuji, jelikož se přes roušku nenadýchám čerstvého vzduchu nikdy.
On-line studium je dle mého názoru záležitost spíše středních škol. Mně i přesto, že probíhá pouze jedna on-line hodina (produkce), online hodina vyhovuje a vlastně i baví. Člověk si udělá věci podle svého, a přesto musí mít řád.
Vztahy podle mě v době karantény nejvíce trpí. Spousty rodin, párů nebo přátel je vlastně skoro nonstop zavřená v jednom baráku, nebo snad i hůř v malém bytě. Nikdo moc nechodí do práce, studenti jsou doma, rodiče, kteří mohou, mají home office a celé je to JINÉ, než na co je každý z nás zvyklí. Tento čas určitě posílí mladé vztahy, které potom už překonají snad všechno, pokud překonají karanténu. Sama to nyní na svém vztahu pozoruji.
I vzájemná solidarita a výpomoc je něco, co je pro mne v této době důležité. S mojí mamkou se snažíme denně uklidňovat babičku s dědou, kteří nechodí ven, a tím pádem vlastně i celý den koukají na televizi a vymývají si mozky. Všeho moc škodí. 1x týdně jim jezdím nakupovat a ne proto, že mě žádali nebo prosili, ale proto, že jsem jim to sama zakázala a vysvětlila, že bude lepší, když pojedu já.
Velmi důležité po čas karantény je pro mne asi denní časový harmonogram, který když nemám (moc často ho nemám), tak jen koukám na filmy a seriály a ten den nic neudělám, což je vlastně hrozná škoda, když je teď tolik volného času.
Největší strachy mám dva. Jeden ten, že pokaždé, když jedu z nákupu nebo odněkud, kde není doma, tak že vir přinesu k babičce a dědovi (domy máme vedle sebe). A můj druhý strach je vlastně oproti všemu velká prkotina, ale pro mě svým způsobem důležitá. Mám už 2 měsíce letenky na vysněné a vypracované Bali. Mám je až na červenec, ale nikdo neví, co bude a jsem z toho celá nervózní, jelikož to měl být jeden z prvních velkých splněných snů. Zatím se ho nevzdávám a sama dělám vše pro to, aby to co nejrychleji skončilo.
Věřím a doufám, že předpověď toho, jak to bude po karanténě, se změní a nebude tak strašná, jako je zatím napsaná. Věřím, že budeme všichni v pořádku. Barbora Michnová
Som doma, pretože viem, že týmto mojím postojom prispievam k zodpovednosti aj voči okoliu.
Som doma, pretože si uvedomujem aké je dôležité tráviť čas s rodinou a sama so sebou.
Som doma, pretože treba šiť rúšky!
Verím tomu, že aj malé výpomoci, ktoré nikto nevidí môžu prispieť k zmene. Pretože my sme tou zmenou! A čím skôr si to uvedomíme a začneme sa podľa toho správať tak tým lepšie. Snažím sa robiť veci na ktoré počas normálneho roka nebol čas. Moje vzťahy nerezignujú, ba naopak stávajú sa silnejšími. Učím sa učiť sa inak než doteraz. Každý deň si niečo zaujímavé prečítam, naučím sa a pozriem. Pozerám nie len filmy, ale aj veľa predstavení. Užívam si online koncerty a Dj sety. Uvedomujem si, aké je dôležité, aby práve my umelci ktorí teraz trpíme ,,nič nerobením“ sme nezaotálali, ale pomáhali, tým čím vieme. Aby sme my ako tvorcovia ukazovali tvorbu ďalej a povzbudzovali ňou ľudí ktorí sú v koncoch. Nemám strach, ale naopak prežívam radosť a nádej, pretože viem, že všetko raz skončí a preto nebudem zaostávať, ale budem robiť všetko pre to aby svet mohol byť aj teraz krajším. J Pretože bude len takým aký si ho sami spravíme. (Silvia Goliášová)
Děda, který před týdnem slavil 101let, bohužel o samotě, jistě pamatuje, ale pro mě doposud neobjevený svět. Zmínka je o nouzovém stavu. Stejně jako ten děda, jsem nevěřila, že se toho někdy dožiju. Je to nepochopitelné období, kdy si lidé nadávají, že chtějí 50 korun za ušitou roušku a berou jako celodenní výlet cestu do obchodu a zpátky, až si všimnou, že úmyslně vždy něco zapomenou koupit. Mně to zase vzalo rodinu a školu, kterou mám za hranicemi ve spolkové germánské zemi. Každý ráno se probouzíte s tím, že jako první otevřete telefon a podíváte se na aktuální skóre koronovce. Zatím stále vedeme. Díky tomu, že je na Trutnovsku málo testů, cítím se bezpečně, protože je tu málo nakažených. Největší obavy se staly ale skutečností. To, co nabíjelo moje studium, alko video-chaty s kamarády a výběr nových módních návrhů je pryč. Jedním zásahem malé svině. Jsem ale skvělý opravář a snažím se dát vše, co nejrychleji do pořádku. Zatím bravurně. Jo a zítra budeme mít králíka na smetaně. Inu, snad po dopsání tohohle článku ten děda stále žije. Veronika Scholzeová
